Curse of the Wolf

Prolog

Za dávných časů se někteří jedinci přeměňovali ve vlky. Netrvalo dlouho a bylo jich víc a víc. Ostatní lidé se jich báli a tak si mysleli, že jedinou možnost než je zabít neměli, aby je vlci neohrozili. Nejdříve se je snažili zlomit, aby se už nikdy nepřeměnili, ale to nezabralo. Většinou používali vlčí mor. Ten se dá z vlka dostat pouze protilátkou, kterou neměli. Ta se vyrobila, až později, ale těžko se shání, protože když se po ní někdo začal ptát, bylo to nápadné a většinou se prozradili. Postupem času zbylo jen pár malých skupin, které se mohou přeměnit, ale v utajení. Při úplňku se však nejde, jak ovládnou a musí se podrobit měsíci. Ty skupiny si vytvořili pravidla, které musí dodržovat. Jedním z pravidel je, že se o nich nesmí nikdo dozvědět a vyvarovat se vlčímu moru, aby se minulost neopakovala a oni nebyli úplně vyhlazeni. Při přeměně se schovávají do temných lesů, aby neohrozili lidi, bydlící v okolí. Říká se, že člověk, který se zamiluje do vlka a zabije lovce na důkaz ochrany ostatních vlků, zastoupí místo lovce a může dát volnost. Však nikdy se to ještě nestalo.                                                                                    

vlčí mor

Rok 1870 / MDCCCLXX

Jak poklidný den pomyslela si Helen služka vážené slečny Juliany, která právě popíjela čaj se svými přáteli v jedné zahradě. Měla na sobě krásné, růžové, proužkované šaty a na hlavě malý klobouček, aby nezastínil její překrásné vlasy. Krk jí zdobil náhrdelník jejích předků, který jí dala její matka. Helen nevěřila vlastním očím. Zahlédla několik mužských postav za domem, když nesla mísu s ovocem „Madam měly bychom jít. Už je pozdě.“nenápadně naznačila, aby to ostatním nepřipadalo divné a očima říkala, že se muži blíží k nim „Ano měly bychom jít.“ Juliana se zvedla ze zahradní židličky, upravila si šaty a rozloučila se. Poklidný den asi skončil. Muži se blíží k nim „Pospěšte si, než sem dojdou, ať nás nevidí.“ Snažila se, jak nejrychleji to šlo „Kde se tu vzali. Myslela jsem, že si se jich zbavila, jak jsem ti řekla.“ Helen sklopila hlavu „Omlouvám se. Měla jsem za to, že už je dávno po nic. Nerozumím tomu.“ nadzvedla si šaty, aby mohla chodit rychleji a vyrazila směrem ke svému domu „Musíme zmizet Helen, nebo za to zaplatíme. Udělala si chybu, že si to nezkontrolovala.“ cítila se provinile. Jen co si sbalily věci, měly namířeno ke dveřím. Mezi dveřmi stáli ti muži, co je před tím viděla Helen za domem Juliiných přátel „Musíte jít s námi, někdo vás chce vidět.“ Bála se, co se bude dít „Nemohu pánové. Už musím jít. Mám něco na práci.“ postavili se jim do cesty, aby nikam nemohly vyrazit. Juliana položila svá zavazadla na křeslo na verandě a snažila se utéct. Došlo jí, že muži si jdou pro ně. Před domem má hustý les, že by se dal krájet. Myslela si, že jim spolu se svou služkou unikne, ale oni Helen chytili a Juliana slyšela, jak křičí. Schovala se za velký strom a snažila se, být potichu. Helenin křik najednou přestal „Pane bože. Zabili ji.“ šeptala tak aby ji neslyšeli. Co si jen počne, teď už je jen ona, která je může zastavit, ale proč se Helen neproměnila? Bála se? Neví a ani už nikdy nezjistí. V jedné chvíli ztratila svoji oddanou služebnou a přítelkyní. Podívala se, jestli muže neuvidí, ale po nich ani stopa. Chtěla uniknout. Jakmile se otočila, před ní stál její otec „Otče. Nějací muži právě…“ srdce jí bušilo o sto šest „...Já vím. Řekl jsem jim to.“ rozbrečela se. Tohle by od svého otce nečekala. Byl sice proti vlkům, ale aby zašel takhle daleko „Co?! Jak si mohl?!“ strhl ji náhrdelník z krku „Tohle si nezasloužíš. Jsi ostuda, zrůda. Copak je to normální, abys ty, tvoje matka a Helen byly vlci.“ Jediná věc, která jí zbyla po matce byl ten náhrdelník, ale on ho vzal a zahodil „Matka za to zaplatila už před lety. Nemohla za to, je to prokletí a ty jsi pro ni byl jediný, od koho by čekala, že to pochopí a ne, že ji zabije. Posluž si, zabij mě, jako jsi to udělal matce a to tvoji služebníci před chvilkou Helen.“ Měl u sebe spoustu vlčího moru, takovou možnost už nedostane a tak neváhal ani minutu a zabil ji v okamžiku, kdy mu po tváři stekla slza, kterou se snažil zadržet. Po tom hrozném činu vzal dceru do náruče a s pláčem ji odnesl ke studni, dal ji pusu na čelo a hodil ji tam. Poslední, co bylo vidět, byla Juliina ruka, kterou zahalily husté šaty „Konečně. Vlci, tyhle zrůdy jsou mrtvý a pohřbení.“ Všechny oběti zakopal, jen svou dceru hodil do studny. stejně jako před lety její matku. To, že jsou všichni mrtvý, si jenom myslel. Juliana měla syna jménem Zeno a dala ho na výchovu lidem, kteří věděli její tajemství a které bude skrývat i on. věděla, že oni by ji nikdy nezradili a neřekli její tajemství. Zeno se dozvěděl, co jeho rodina byla zač a snažil se to skrývat. Říkal to jenom lidem, kterým opravdu věřil. Kdyby se Juliin otec dozvěděl, že má vnuka, Zeno by to nepřežil. O své matce pokaždé hovořil jako o významné dámě, která zahynula při nešťastné nehodě. Juliana se vždy snažila ochraňovat svůj druh a tak se o ní a jejím synovi povídalo dlouhá staletí.

Juliiny šaty

Náhrdelník